Nedobrovolnou hospitalizaci na psychiatrii nelze stavět pouze na jediném důkazu ani opírat o obecné poznatky

Ústavní soud vyhověl stížnosti člověka, který byl pro své psychosociální postižení, nedobrovolně hospitalizován na psychiatrii. Tam proti němu byly navíc použity omezovací prostředky. Stěžovatele v podání ústavní stížnosti podpořilo Fórum pro lidská práva s pomocí advokátní kanceláře JUDr. Maroše Matiaška.

Stěžovatel od počátku řízení před obecnými soudy poukazoval na to, že svým jednáním nikoho bezprostředně neohrožoval, a proto nebyly dány důvody k zásahu do jeho osobní svobody a integrity. Obecné soudy však byly opačného názoru a konstatovaly, že k převzetí stěžovatele na psychiatrii a užití omezovacích prostředků došlo v souladu se zákonem. Argumentovaly především obecnými poznatky o diagnóze stěžovatele (schizoafektivní porucha manického typu) a svědeckou výpovědí přijímající lékařky, která o zásahu proti stěžovateli rozhodla. Odhlédly naopak od té skutečnosti, že žádný jiný důkaz, včetně výpovědi přítomných policistů, jakékoli agresivní jednání stěžovatele nedokládal. 

Ústavní soud se stěžovatele zastal a konstatoval, že rozhodnutími obecných soudů bylo neoprávněně zasaženo do práva stěžovatele na osobní svobodu a soudní ochranu. Ústavní soud souhlasil s argumentací stěžovatele, že závěr o zákonnosti nedobrovolné hospitalizace nelze opírat pouze o diagnózu člověka a obecné poznatky, které jsou o k této diagnóze známy. Stěžejním je především to, že člověk svým konkrétním chováním bezprostředně a závažně ohrožuje sebe nebo své okolí a že toto ohrožení nelze ošetřit mírnějším a méně omezujícím způsobem. Obecné soudy však k chování stěžovatele v rozhodné době nepřihlížely. Právě naopak, s odkazem na jeho diagnózu konstatovaly, že skutečnost, že při přijetí k hospitalizaci stěžovatel nikoho bezprostředně ani závažně neohrožoval, není relevantní.

Tvrzené agresivní chování stěžovatele ze všech shromážděných důkazů potvrzovala pouze výpověď přijímací lékařky. Soudy se však nemohou spoléhat pouze na jedinou svědeckou výpověď, jejíž závěry navíc nepodporují další v řízení provedené důkazy. Jejich povinností bylo naopak se pečlivě zabývat hodnocením obsahu jednotlivých výpovědí a pokusit se odstranit či vyjasnit jejich vzájemné rozpory. Obecné soudy navíc v odůvodnění svých rozhodnutí ani neuvedly, z jakého důvodu upřednostňují právě výpověď přijímací lékařky. 

Stěžovatel byl přitom z psychiatrie propuštěn ještě dříve, než uplynula zákonná sedmidenní lhůta, v níž soud musí rozhodnout o oprávněnosti jeho hospitalizace. Stěžovatel však na projednání této otázky před soudem trval a soud tak musel v zahájeném řízení pokračovat. Nebyl však již vázán uvedenou krátkou lhůtou pro přijetí svého rozhodnutí, což mu umožňovalo provést dokazování ve standardním rozsahu. 

„Je to velmi důležité rozhodnutí, především pro stěžovatele, pro kterého znamená alespoň určité morální zadostiučinění. Obecné soudy, které v jeho případě rozhodovaly, bez jakéhokoli odůvodnění upřednostnily výpověď přijímací lékařky a obecné poznatky o diagnóze stěžovatele, a to způsobem, který vyvolával otázku, jak stěžovatel s danou diagnózou může být vůbec na svobodě. Přitom stěžovatel nikdy ve svém životě nikoho neohrožoval a ani další lidé, kteří byli jeho převzetí přítomni, nevypovídali o tom, že by byl jakkoli agresivní,“uvádí Anna Sležková z Fóra pro lidská práva. 

A dodává: „Obecné soudy zcela pominuly, že každý člověk je jedinečný a ani obecné poznatky o diagnóze zdaleka neplatí pro každého, komu je tato diagnóza připsána. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dokonce poukázal na zcela výjimečné případy, v nichž se lidé se stejnou diagnózou, kterou měl i stěžovatel, dopustili násilného trestného činu, a to v tom smyslu, že podobné riziko bylo možné očekávat i v případě stěžovatele. Toto vyjádření je předsudečné, a tudíž nepřijatelné. Lidem bez postižení taky nejsou přičítány k tíži protiprávní a násilná jednání, kterých se dopustí jiní lidé bez postižení. Není důvod, abychom v tomto ohledu k lidem s postižením přistupovali jinak. Ústavní soud podtrhl, že významná je především konkrétní situace, nikoli statusová charakteristika člověka.“

Nález Ústavního soudu je dostupný zde.