Výbor OSN pro práva dítěte se v historicky prvním rozhodnutí proti České republice zastal dvou dospívajících dětí, které byly předběžným opatřením umístěny do ústavu z důvodu zanedbávání školní docházky a nezajištění psychologické či psychiatrické pomoci
Výbor OSN pro práva dítěte rozhodl 5. června 2023 o historicky první individuální stížnosti směřující proti České republice. Stížnost č. 139/2021 zpracovali Anna Sležková a Maroš Matiaško, právníci Fóra pro lidská práva pro dva dospívající sourozence B.J. a P.J. ve věku 13 a 16 let, kteří byli umístěni do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc s odůvodněním, že zanedbávali školní docházku (pouze v případě mladší stěžovatelky povinnou) a jejich rodiče pro ně nezajistili doporučovanou psychologickou nebo psychiatrickou péči. K umístění sourozenců došlo předběžným opatřením nařízeným nikoli podle zvláštních ustanovení zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, určených pro tyto účely, nýbrž podle obecné právní úpravy obsažené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. K nařízení předběžného opatření navíc došlo až na základě odvolání, které podal mj. i procesní opatrovník sourozenců, který je měl v řízení zastupovat. Sourozencům byl současně výrazným způsobem omezen kontakt s jejich rodiči a první týdny mohli zařízení opustit pouze v doprovodu pracovníků zařízení.
Případ B.J. a P.J. proti České republice je učebnicovým příkladem nejzávažnějších nedostatků současné praxe v oblasti veřejnoprávní (sociálně-právní) ochrany dětí v České republice, jejichž základem je uplatňování tzv. opatrovnického (welfare) přístupu namísto přístupu založeného na právech (rights-based). Opatrovnický přístup zaměňuje práva dítěte s jeho domnělými potřebami, které vynucuje případně i proti samotnému dítěti formou donucujícího opatření, a dítěti poskytuje pouze mizivé právní záruky. To se poté propisuje i do pojetí systému veřejnoprávní ochrany dětí, jehož opatření jsou využívána k obcházení právních garancí jiných právních odvětví jako např. sankcionování zanedbávání povinné školní docházky podle školského zákona či poskytnutí zdravotní péče bez souhlasu podle zákona o zdravotních službách, a v němž se neklade důraz na odpovídající zajištění procesních práv dětí.
Výbor OSN pro práva dítěte ve svém rozhodnutí zohlednil tento paradigmatický rozměr celého případu. Odkázal na vzájemnou závislost jednotlivých lidských práv a na nezbytnost celostního přístupu, které vylučují, aby vytyčených cílů mohlo být dosahováno jakýmikoli prostředky, bez zohlednění jejich dopadu na další práva dítěte. Odvolacímu soudu, který o umístění sourozenců rozhodl, především vyčetl, že žádným způsobem nezohlednil, zda dříve přijatá opatření byla přátelská k dětem, odpovídala požadavku na zohlednění nejlepšího zájmu dětí jako předního hlediska a odpovídajícím způsobem zohledňovala i názory samotných dětí. Stejně tak se nezabýval otázkou alternativních řešení situace sourozenců. Odvolací soud tedy odpovídajícím způsobem neposoudil nejlepší zájem sourozenců. Obecné předběžné opatření navíc sourozencům nezajišťovalo dostatečnou ochranu v podobě nijak neomezené délky trvání a povinnosti pravidelného přezkumu důvodů pro umístění sourozenců v zařízení. V důsledku těchto pochybení nakonec sourozenci v zařízení strávili více než rok. V důsledku těchto pochybení došlo k porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 – 3 Úmluvy OSN o právech dítěte.
Výbor OSN pro práva dítěte dospěl k závěru, že k porušení práv sourozenců došlo též postupem jejich procesního opatrovníka, který podáním odvolání domáhajícího se jejich umístění do zařízení jednal v rozporu s jejich názory. Výbor zdůraznil, že je povinností procesního zástupce dítěte komunikovat názory dítěte přesně. V případě, že mezi opatrovníkem a zastoupeným dítětem dojde v jejich názorech ke střetu, je třeba dítěti zajistit samostatné zastoupení. Sourozencům měla být navíc dána možnost, s ohledem na jejich věk dána, aby byli slyšeni soudem přímo a jejich názorům bylo potřeba věnovat náležitou pozornost. Absenci přímého slyšení sourozenců při nařízení předběžného opatření nemohlo napravit ani jejich následné slyšení v meritorním řízení o nařízení ústavní výchovy. Všechny tyto skutečnosti vedly k porušení čl. 12 Úmluvy OSN o právech dítěte.
Výbor v neposlední řadě poukázal na to, že v důsledku režimu, kterému byli sourozenci v zařízení vystaveni, a to především v prvních týdnech svého pobytu, došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobní svobody. Ze strany českých orgánů byl tedy porušen čl. 37 písm. b) Úmluvy OSN o právech dítěte.
„Domníváme se, že rozhodnutí Výboru je mimořádně významné v tom, že se ve všech částech jeho argumentace odráží požadavek, aby ochrana dětí dávala smysl především samotným dětem. V souladu s Úmluvou o právech dítěte klade Výbor velmi silný důraz na samotné zapojení dětí a na relevanci jejich názorů a pocitů. Tím skvěle vystihuje, že je to právě respekt k názoru samotného dítěte, co ho činí subjektem práv a nikoli objektem péče. České orgány uchopily nejlepší zájem dětí jako představu dospělých o tom, co je pro sourozence nejlepší, aniž by sourozencům naslouchaly. A jelikož měly za to, že postupují v zájmu sourozenců, nepovažovaly ani za důležité, aby jim zajistily odpovídající procesní záruky, ať již v podobě použití odpovídající právní úpravy předběžného opatření, anebo v podobě odpovídajícího procesního zastoupení. Rozhodnutí Výboru dává jasně najevo, že mezi to, co dospělí považují pro dítě za dobré, a práva dítěte nelze automaticky klást rovnítko a že práva dítěte stojí nad jejich domnělými potřebami. V tomto představuje důležitý impuls pro český systém veřejnoprávní ochrany dětí, který by měl vůči dětem fungovat daleko více jako služba než represe,“ uvedla Anna Sležková, právnička Fóra pro lidská práva.
Rozhodnutí je důležité též v té jeho části, v níž se vyslovuje proti používání obecné úpravy předběžných opatření pro účely oddělení dítěte od jeho rodičů. Tato praxe, která zbavuje děti důležitých záruk obsažených v zákoně o zvláštních řízeních soudních, představovala dlouhodobý problém. Jeho řešení přinesla na legislativní úrovni novela č. 363/2021 Sb., účinná od 1. 1. 2022. Stále se však stává, že v praxi některé soudy pokračují v zažité praxi, proti níž se Výbor vymezil, a novou právní úpravu ignorují. Rozhodnutí Výboru je tak stále relevantní i v této své části.
V neposlední řadě přináší rozhodnutí Výboru důležité závěry pro procesní zastoupení dětí v řízeních, v nichž se rozhoduje o jejich oddělení od rodičů. Výbor jasně formuloval, že procesní opatrovník nemůže jednat v rozporu s názorem zastoupených dětí.
„I v tomto směru rozhodnutí Výboru nabourává zažitý pohled na procesní opatrovnictví dětí, k němuž orgány sociálně-právní ochrany dětí přistupují jako k poskytování veřejnoprávní ochrany. Neuvědomují si přitom, že zatímco v tomto druhém případě jednají jako představitelé státu, v případě procesního opatrovnictví jsou především zástupci samotného dítěte a jejich úkolem je pomoci dítěti s výkonem jeho procesních práv tak, aby v řízení mohl jasně zaznít jeho názor. Výbor navíc v závěru svého rozhodnutí mezi povinnostmi České republiky zmiňuje v souvislosti s procesním zastoupením požadavek na zajištění právní pomoci, což by byl určitě krok správným směrem s ohledem na to, jak závažné následky rozhodnutí o oddělení dítěte od jeho rodičů má,“ doplnila Sležková.
Celé znění rozhodnutí naleznete zde (v angličtině):
Pro více informací kontaktujte:
Anna Sležková, Fórum pro lidská práva, slezkova@forumhr.eu, tel.: + 420 725 136 474
